Luna příběhy

Zlá realita

 Běžím prázdným náměstím, mám zase zpoždění. Již 5 minut jsem měla být na hodině klavíru. Je zima a chlad mi své jemné mrazivé jehličky vpichuje do mé bledé kůže.

„Konečně!“oddechnu si a zamířím do nevelké budovy s tmavými závěsy a okopanou omítkou, která zřejmě dřív byla žlutá.

„Dobrý den, slečno Štěrbová,“pozdravila mě moje profesorka klavíru, nečekala ani na mou odpověď a v zápětí pokračovala „Pokud se nemýlím a já se nikdy nemýlím, jdete i na poslední hodinu ZASE pozdě!“

„Dobrý den, paní Mžiková.“ Nenechala jsem se rozčílit, protože paní Mžiková je velice malá a stará paní, která svým vzhledem často připomíná vykrmenou ropuchu s brýlemi, červenou blůzou a ráda se hádá.

Propustila mě po hodině plné nadávek, jak jsem neschopná, drzá a neumím nikdy přijít včas. Naštěstí tahle hodina v téhle hnusné budově byla naprosto poslední a nikdo mě sem nedostane ani za milion let.

Oblékla jsem si na sebe zpět svou zářivě červenou čepici na moje neposlušné blond mikádo, černou bundu a zamířila jsem domů chladnou a mrazivou nocí, šťastná, že jsem v téhle zatuchlé budově byla naposled.

Byla jsem tak šťastná, že jsem zamířila do špatné ulice a nevšimla jsem si ani, že mě pozorují dvě nebezpečné sivé oči.

Ucítila jsem na sobě jeho chtivý pohled a s tím jsem si všechno uvědomila. Začala jsem se bát a zrychla svůj krok. Vykročil za mnou.

„Stůj!“ Zařval na mě, aniž bych si toho byla vědoma, zastavila jsem.

„Tak je hodná“ zasmál se a přišel ke mně blíž, ucítila jsem pach alkoholu. Měla jsem hrozný strach a jeho chtivé ruce se špinavými nehty mi pohladily nohu, cítila jsem, jak se mi točí žaludek a podlamují se mi nohy.

Na poslední chvíli jsem se vzpamatovala, otočila jsem se na vymyšleném podpatku a začala utíkat.

„Hej neutíkej, zastav!“ řval na mě a rozběhl se za mnou. Neměla jsem moc šanci, že bych mu utekla a taky mě brzy dohonil a shodil na zem. Rozrazila jsem si ret.

Ani nevím, kdy se mi na tváři objevili cestičky ze slz.

Neviděla jsem jinou možnost, jak se zachránit, proto jsem ho vší silou kousla do ruky a kopla do rozkroku.

„Auuu ty malá mrcho, zabiju tě!“ zakvičel jako právě podřezané prase. Chystal se mě uhodit, ale to už jsem stála na nohou a běžela, že se mi za patami kouřilo.

Byla jsem skoro u domu, když jsem za sebou zase uslyšela kroky. Začala jsem si vytahovat klíče a hledat ten pravý. Rychle jsem za sebou zamčela a v tu chvíli jsem se zhroutila.

Ráno jsem se probrala se strašnou bolestí hlavy, ale šťastná. „Já žiju“ zašeptala jsem do tmy a s úsměvem na rtech jsem znovu usla.