Luna příběhy

Co si představíme pod názvem podzemní svět? Červy, žížaly, mravence a jinou podzemní havěť. Pokud vás také napadlo tohle, jste mimo……já mířím hlouběji. Myslím peklo plné ďáblů a démonů. Napadne vás slovo blázen? Také jsem si to myslela, než jsem měla možnost nahlédnout a ucítit na vlastní kůži, že to není jen strašná noční můra, co tě přejde, jakmile se probudíš.

Stalo se to již před pěti lety a já to vidím jako dnes….

Byla jsem ve svém bytě. Nebyl nijak zvlášť velký, ale byl můj. Vybledlé stěny, sem tam nějaká ta kytka. Největší byl obývací pokoj, v kterém jsem teď stála a křičela na svou EX kamarádku

„Vypadni!!!“ po tvářích mi začaly stékat slzy vzteku, byla jsem rudá bezmocí. V ruce jsem držela vzácný nůž po dědečkovi a měla strach, že ho dokážu použít. Bylo by škoda ho použít zrovna na ni. Na noži byly nádherné ornamenty, vždy jsem chtěla vědět, co znamenají. Věděla jsem jen, že to jsou runy.

„Ale, ale“ pronesla svým sametovým hlasem. „Já se jdu usmířit a ty na mě šermuješ nožíkem a navíc, dobře víš, že mi tohle neublíží?“ zasmála se.

Hodila jsem na ni pohled býka, který vidí červenou.

„Za pokus to stát bude, kdybys náhodou útočila“ ušklíbla jsem se a přehrála jsem si naši poslední hádku.

 Nějak si nemůžu vzpomenou o čem přesně ta hádka byla, ale skoro jsme si škubaly vlasy. V tom Zuzan projel zachvěv a přede mnou stál vlk velký jako kráva. Zářivě bílý vlk na mě cenil tesáky, takový šok člověk snad ještě nezažil. Připravovala se ke skoku, ale najednou jako by si to rozmyslela, sedla si na způsob přerostlého psa a s hlavou na stranu na mě koukala. Nečekala jsem ani minutu a prchala…

Tak, tohle byla naše hádka a teď si tu přede mnou v klidu stojí a čeká, že se na ni usměju a padnu jí do náručí.

„Mohla bys mi říct, co tu chceš?“ viděla jsem, že se nadechuje k proslovu, tak jsem ještě dodala: „Jakmile však přestaneš řečnit, sbal svůj vychrtly zadek, otoč se na podpatku a jdi zase pěkně pryč“

„No, třeba změníš názor, až ti vše řeknu anebo mě aspoň polituješ“ dodala a s úšklebkem začala vyprávět.

 „Víš, chci jen tvou radu, vždy ses zajímala o antické Řecko, Řím a tak. No, nikdy bych si nedovolila, tě žádat o tvou pomoc nebo tak, ale jedná se o mého jediného bratra. Někdo si pro něj přišel, nějaký Hádes nebo nějak, tak se představil. Něco málo už jsem si sama zjistila, teda hodně málo. Je to nějaký bůh pekla, má dva bratry, jenže netuším jak se tam dostat. Když se objevil, aby odnesl mého bratra, řekl jen ‚Smlouva vypršela‘, ale já ho musím najít chápeš?“ teď už se na mě jen koukala tím psím pohledem, plným slz. Kdo by odolal?

Ráno bylo nad očekávání dobré. Sluníčko mě paprsky lechtalo na tváři, už jsem si chtěla říkat, jaký to je skvělý den, když jsem si uvědomila, že dnes odjíždíme do Řecka hledat to zpropadené peklo, protože ji přece nenechám jít samotnou a kde jinde začít, než v Řecku.

Zabaleno jsem už měla od včerejška. Čekalo se jen na taxík, který nás má odvézt na letiště. Měla jsem toho podstatně víc. Zuz si brala jen nějaké spodní prádlo, kartáček, pastu, plavky a huňatou bundu. Ona sice taky neměla tušení, co nás čeká, avšak zřejmě je rozumná a nebere si značkové sukně.

Konečně zastavil taxík před naším domem, naposled jsem se na něj otočila a s pomyšlením, že nic už asi nebude, jako dřív jsem vyšla za Zuzkou a nastoupila do taxíku.

Na letišti, byla spousta národností, všichni někam spěchali a popoháněli své ratolesti do letadel. Cítila jsem se divně. Pořád jsem se rozhlížela kolem sebe, jako by nebezpečí číhalo naprosto všude, za každým rohem, sklem dokonce i pod zemí, když nad tím tak přemýšlím. Hlavně pod zemí.

„Let číslo 4 do Athén se chystá k odletu. Poslední šance nastoupit.“ Zahlásal hlas do mikrofonu a já ucítila, jak mě Zuzka táhne do letadla. „Prosím, naše letenky“ řekla Zuzka a podala je blondýně s ofinou pod obočí, až jsem si říkala, jestli nešilhá. Jakmile nás propustila, sedly jsme si pohodlně do sedaček. Chtěla jsem si dát nohy na protější sedačku, ale pohled Zuzy mě přesvědčil, že to zřejmě nebude zcela dobrý nápad, proto jsem vytáhla MP4 a zaposlouchala se do hudby od Ewy Farne. Ne, že bych ji nějak zbožňovala, jen některé písničky mě lákali. Nenápadně jsem se otočila a koukala, jak Zuza v klidu oddychuje a přemýšlela, jak tahle drobounká dívenka může mít něco společného s tím, v co se změnila u mě v bytě. Ani nevím jak, ale z ničeho nic jsem se taky propadla do říše snů, milovala jsem sny, ráda se do nich potápím, ale tenhle se mi ani trochu nelíbil.

 Stála jsem sama v lese, kolem mě vlci, ale neměli ty přátelské oči, co měla Zuza. Koukali na mě a s vrčením byli stále blíž. Chtěla jsem utíkat, ale nějaká síla mě držela na místě. Tekli mi po tvářích slzy, nemohla jsem ani promluvit, jen jsem se vyděšeně koukala do těch nebezpečných tlam se zuby, jenž mi připomínali motorovou pilu.

„Áááá“ zařvala jsem ze všech sil a s trhnutím jsem se posadila. Celé osazenstvo letadla se na mě dívalo. „Promiňte“ zamumlala jsem červená až po kořínky vlasů. To jsem si myslela, jakou ostudu ztropí Zuza, pokud dostane záchvat a nakonec jsem ta hrozná já. Není to fér.

„Už neusínej za chvíli jsme v Athénách a navíc není potřeba dalšího šoku pro cestující“ zabublala smíchem a snažila se ovládnout. Hodila jsem na ni zlostný pohled a zase se zaposlouchala do písniček. Ts ona má, co říkat o šoku, nevím, kdo se mi v bytě mění ve vlky.

Zřejmě jsem to nedokázala a zase usla, protože mi někdo netrpělivě šťouchal do žeber a neměl se mnou žádné slitování. Otevřela jsem jedno oko a viděla Zuz jak do mě ďubá.

„Už toho nech“ zasyčela jsem na ni a chtěla ji šťouchanec vrátit, povedlo se mi to, ale ona se jen zasmála, zřejmě ta její vlkodlačí kůže absorbuje bolest, zato moje ručička trpěla. Bolela mě jako čert. Smála se čím dál hlasitěji, takže jsem se ji zeptala, proč mě vlastně budí.

„No vidíš, málem jsem zapomněla. Pohni už vystupujeme.“ Zatahala mě za rukáv a s lehkostí baletky popadla kufry a mířila k východu. Na mě zbyl jen malý kožený batůžek, tak jsem popadla aspoň ten a utíkala za ní.